26. 10. 2013: Výprava na sbírání kamenů

Ahoj kamarádíčkové!

Ano, jsem to zas já, váš skřítek Destruktus! Chci vám povědět, japato bylo s těma kamenama…

To vám tak jednou Kanyatara slíbil, že kdo pojede sbírat kameny na pole, může si vydělat až 200 mušlí. (Kdo z vás to neví, to je oddílové platidlo Mohawků). Tak se nás na srazu v 9 u klubovny sešlo celkem 15: z náčelnictva já (no jasně, určo se mezi ně mohu počítat), Carlos a Kany, z Hnědých Medvědů Matto, Roy, Nikita a Imnu, z Modrých želv Titton, Osika, Auvajs a Meldon a ze Žlutých Vlků Fík, Mahtarin, Patička a Selmacas.

Vyrazili jsme autama (prý tam jinak nic rozumného nejede a já bych to pěšky neušel) a v Boješicích jsme naložili farmáře Lukáše, který se divil, že je nás nějak moc – náčelník Kanyatara mu prý včera tamtamem posílal zprávu, že nás bude asi tak osm. Nevím o tom, že by Kany nějaký tamtam měl, spíš jenom malinký bubínek, co vozí na sněmy, ale když se to povídá, tak bych tomu i věřil. Vy ne?

Na okraji pole jsme vystoupili a udělali jsme rojnici. Ne ne, s Royem to nemělo nic společného a skoro bych řekl, Roy neměl nic společného s ní. Svalovec Carlos a Kanytara (ten není svalovec) vezli kolečka a všichni do nich sbírali kameny. Zajímavé, že někdo šel opravdu v řadě a pečlivě si hlídal, aby za ním nezůstal žádný větší kámen, někdo běhal po poli sem a tam, někde nějaký kámen sebral a přitom jich zas několik vynechal. No řekl bych, že někdo holt pomaleji chápe, ale zajímavý je, že je to jenom někdy…

Došli jsme tam a zpět po asi kilometrovém poli a ještě kousek napříč – to nám zabralo tři hodiny. Pak jsme byli pozváni na oběd – opečené buřty, masíčko, k tomu chleba, sušenky i křupky – prostě dobrota. Jo a taky tam byly feferonky, které kluci mušeli hned ochutnat a pak běhali okolo a křičeli “to to pálí, to to pálí”, nebo prostě “ááá”, dokavaď to nepřešlo. A když to přešlo, šli si dát další…

Takhle by to bylo asi až do Vánoc, kdyby jídlo neodjelo a kdyby Kany nepopošel kousek dál a nezačal vysvětlovat úkol pro klany. “Támhle za tím obrovským elektrickým sloupem,” ukázal rukou a pak pokračoval: “mezi těmi zalesněnými kopci je louka, kde bude příští rok tábor. Který klan tam bude nejdřív a kompletní, vyhrál!” Pak dodal ještě pár doplňujících pravidel, jako že se klan nemá dělit, že můžeme vyrazit přímo nebo po polní cestě a že on s Carlosem pojedou auty, že se někde musí zastavit, přijedou k lesu a na tábořiště přiběhnou taky jako o závod. “Pojďte sem, něco vám řeknu”, řekl ještě. Tušil jsem v tom nějakou kulišárnu a taky že jo – když jsme se přiblížili, zavelel “Start!” a my jsme vyrazili “indiánským krokem” (chvilku chůzí, chvilku během) rovnou na tábořiště.

Pěkně jsme se proběhli a do cíle jsme dorazili v pořadí Želvy, Medvědi, Vlci a poslední doběhli Carlos s Kanym. Dostali jsme ceny – všichni piškoty a vítězné Želvy ještě dva tofíky, které hned owačira Želv Titton rozdělil mezi své mužstvo. Podívali jsme se do snímků katastrálních map, kdeže to vlastně budeme tábořit.  a za chvilku pak jsme se přesunuli na další další louku a do lesa pod kopec Malina.

Někdo navrhl postavit pevnůstky a pak o ně bojovat “šiškovou válku”. Mohla by to být skvělá zábava. Náčelnictvo s bitvou šiškami nesouhlasilo, že prý je to moc nebezpečné – taková rána šiškou třeba do oka… Prý máme každý klan postavit svou pevnost a pravidla hry se dozvíme následně. Asi po dvaceti minutách nás náčelník svolal a představil nám slavného čaroděje Čáryfuka (Carlose) a jeho učně Bonifáce (sebe). Rázem jsme se ocitli ve středověku, kdy svět nebýval jako dnes a šmahem se věřilo na kouzla a čáry. Každý klan představoval jedno město, které si nechalo od čarodějů vyrobit čarodějný lektvar, který se snaží před ostatními chránit a naopak se snaží vypít lektvar ostatním. Nebojovalo se šiškami, ani hadrovými míčky, ale úplně jinak. Dva protivníci, když se dotkli, si museli “střihnout” (kámen – nůžky – papír) a kdo prohrál, musel se u jednoho z čarodějů oživit. Aby to nebylo tak jednoduché, pro oživení bylo ještě potřeba spočítat jednoduchý příklad, třeba 9+3, nebo 12×6. Snadné to bylo, ale zkuste si to, když se vyškrábete někam na kopec, jazyk máte tak říkajíc “na vestě”, v duchu si promýšlíte taktiku “kudy na ně” a najednou na vás někdo bafne takovéhle počty…! On se totiž Čáryfuk procházel zhruba v polovině kopce a Bonifác ještě výš. Hra to byla pěkná a docela se povedla. Skončila velmi vyrovnaně: s rozdílem několika vteřin přišli o lektvar všichni. Hru vyhrály opět Želvy, druzí byli Medvědi a nakonec Vlci. Jen drobným nedorozuměním (nebo spíše neporozumění pravidlům – “voni se proti nám spojili” a “von se nešel hned oživit”) na závěr by bylo lepší se vyhnout. Ale Mohawkové jsou fajn kluci a aby se kvůli maličkostem škorpili a dohadovali, to ne.

Většina mužstva by byla pro druhé kolo hry, dokonce i na lektvar vyzbylo, ale pokročilá hodina nás nutila k návratu. Ještě jsme se prošli kousek lesem a pak asi půl kilometru pelášili po polní cestě dolů ke vsi, pak jsme nasedli do aut a vyrazili na cestu k domovu. Dnes byl další z pěkných mohawských podniků, myslím, že kdybysme ho známkovali, dostal by jedničku. Určitě!

Váš skřítek Gaius Destruktus I.