Slivice 4. – 6. 10. 2013

Ahoj klucí!

Už je to pár let, co jsem se u vás v oddíle přestal objevovat. Zlí jazykové by asi řekli, že jsem snad zmizel. Možná v to i doufali. Ale to já né, já jsem tenkrát před lety po té výpravě tak tvrdě usnul, že jsem se probudil až nedávno ve čtvrtek na schůzce. Jenom nevím, jestli mě probudilo něčí “Je to dáaaleeeekooooo…” nebo váš jásot při hře na  klubovní zahradě. A víte, kde  jsem celá ta léta spal? Byl jsem zalezlý ve skříni mezi pastelkami, týpky a starými hračkami přímo v naší klubovně.

Když tak vidím, jak se tváříte, tak si říkám, že asi nevíte, kdo jsem… No já jsem přeci Destruktus! Nevíte? Váš skřítek Gaius Destruktus první! Furt nic? Vždyť podle mě máte pojmenovaný jeden z minulých táborů! Povídá se, že jsem tenkrát jednomu gambusínovi propálil ručník, zlomil kovovou sekerku a prokousl mokasín… Samozřejmě to nebyla pravda. Už si vzpomínáte? Ne? Nevíte? Aha, tak to asi moc nečtete staré oddílové kroniky!

To já, když jsem se po schůzce toho 3. října letos konečně probral, prohlédl jsem si všechny oddílové kroniky a fotoalba – takže jsem se dozvěděl o Plavčíkovi i jeho první výpravě, o vás ostatních, co jste tu kratší dobu, četl jsem si o sněmech, o táborech i schůzkách, o vašem stoupání na Horu a také o tom, co se dařilo a někdy i třeba nepovedlo vám i vašim předchůdcům. Ještě než jste odešli domů, mluvili jste o tom, že se po letech chystáte výpravu na Slivici. Kanyatarovi nebylo moc rozumět, protože jste se překřikovali jako kdybyste se na výpravu všichni těšili. Alespoň to jsem si myslel. Jak jsem se potom divil, když na sraz ” v pět u zmrzliny” dorazil jenom Titton. Ale o tom až dále… Důležitý je, že jsem chtěl zas vyrazit s Mohawky na výpravu. No a tentokrát to bylo s vámi. Stejně je to zajímavý, jak se během několika let úplně vymění členstvo oddílu – tradiční podniky a hry, naše pokřiky, klubovna, to většinou zůstává, ale jsou tu noví kluci, nové přezdívky, nové zážitky. No zpátky k té výpravě – byl jsem u toho a můžu vám to teď všechno vypovědět:

Pátek 4. 10.
Bim-bam bim-bam bim-bam bim-bam bim-bam.
Hodiny na kostele svatého Jakuba odbíjejí pátou hodinu odpoledne a na parkovišti na Rynečku před zmrzlinou postává Titton, na zádech batoh a udiveně, možná trochu zklamaně se rozhlíží. Asi se mu honí hlavou, jak je možný, že na srazu stojí sám… Kde jsou asi jeho kamarádi? Vždyť ještě na schůzce se několik z nich dušovalo, že dorazí. To tak! Kdyby se jelo opravdu do Brd, jak bylo plánováno, nedivil by se, že někdo “vyměkne”, ale takhle…???

Sotva projel po přejezdu vlak na Březnici, přihnal se náčelník Kanyatara a hned za ním Roy a Pipi Punčochatá. Pipi měla batoh, Kany starou krosnu a Roy ještě starší usárnu. To už se hned tak nevidí, aby někdo vyrazil na výpravu nebo na čundr s originál batohem z roku 1918. Usárna navíc byla docela dobře sbalena, bravo bravisimo!

Všichni příchozí se také trochu divili. Kany ještě volal Svalovci Carlosovi a pak vyrazili pěšky směr Slivice. Vím, že to vzali kolem Fialáku, přes Brod, po stezce zadem do Lešetic a pak na Slivici. Určitě měli veselo, protože na Slivici dorazili kolem sedmé v dobrém rozmaru. Já jsem se tam zatím přesunul taky. Pěšky? Houby s voctem! Na to jsem moc pohodlný a jak sami říkáte: ” Je to mooc daaleekoo…!” Víte, jak jsem jel? Taxíkem. To víte, sám bych na to nepřišel, ale byl jsem kdysi s jednou příbramskou mateřskou školkou na Svaté Hoře a některé děti se poté, co se vyškrábaly nahóru, chtěly zpátky do školky nechat odvézt taxikem – vtipný, co?

Na Slivici jsme si vyslechli, kde co je, jako třeba rychlovarná konvice nebo záchod a šli jsme se ubytovat. Pak byla večeře a povídání. To vždycky rád poslouchám, to se skřítek vždycky dozví něco zajímavého nebo vtipného. Tak třeba dneska: jeden z kluků (ten mladší) si kupříkladu myslel, že farář a farmář je totéž – no prostě švanda. Důležitá byla taky informace, že do rána se má počet Mohawků zdvojnásobit. To vážně nevím, jak to chtějí udělat, ale jsem opravdu zvědavý. Tak dobrou s užovkou, nebo jak se to říká…!

Sobota
“Uááá!” “Chichi-haha…”
Ježkovy voči, ti Mohawkové se nezměnili! I po těch letech je to to samé – vždycinky se najde někdo, kdo “šeptáním” – tak hlasitým, že je slyšet o kilometr dále (nebo blbnutím) vzbudí všechny ostatní. Doparoma!

Začalo se snídaní a kreslením mapy. Než jsem se vyhrabal z batohu, kde jsem spal, Mohawků opravdu přibylo: dorazil Selmacas, Nikita, Honza a Všejim (o něm vám budu vyprávět později).

Klany měly za úkol nakreslit mapu okolí – použili jsme turistické i jiné mapy jako podklad, papír “pauzák” jako mapový list a kreslili jsme tužkami, perem a pastelkami tak pečlivě, aby se výsledná mapa dala použít samostatně. Medvědi pracovali společně, kluci z Želv vsadili na Tittona a jediný Vlk Selmacas dělal čest Vlkům vymýšlením netradičních kartografických technik – obzvláště jeho speciální technika “tři kroužky, čára a tři rámečky” byly velmi zajímavé a doporučuji je vyzkoušet. Postup je velmi jednoduchý: 1. Vezmete papír a tužku, do levého horního rohu uděláte velké kolečko. Napíšete k němu nápis “Příbram” a dáte nápis do rámečku. 2. Zhruba doprostřed papíru (možná trochu doprava) uděláte menší kolečko a označíte Milínem v rámečku. 3. Postavíte silnici mezi Milín a Příbram (prostě spojíte ty dvě kolečka čárou). 4. K čáře, blíž k Milínu, napíšete Slivice a dáte to do rámečku. 5. Dolů a trochu do strany od Milína uděláte poslední kolečko – bude velké asi jako Příbram a k němu napište “tady se budeme pohybovat”. 6. Po výpravě si do mapy nezapomeňte dokreslit přesné místo tábořiště, abyste na něj příště trefili…

Později se ale Selmacas pro dnešek přidal k Želvám. A pak už to začalo – fofrem, jako o závod (on to vlastně závod byl) jsme do klanu zabalili jeden batoh, dali do něj zásoby a nějakou vodu, ešusy a vyrazili jsme. Ještě že jsem se do jednoho batohu schoval, že jsem mohl jít s vámi! No dobře, máte pravdu, tak jsem se nesl. Selmacas je ale silný chlapík, tak mu to snad nevadilo. Sotva jsme zašli do lesa na zarostlou lesní cestu, Kany se zastavil a povídá: “Mám pro vás jednu starou hru příbramské Čtyřky” a začal vysvětlovat pravidla “Větnamců do krytu”, doplněné o dalších pět disciplín. O co jde? Mohawkové jdou po cestě lesem, loukou, po poli a najednou Kany třeba řekne: “Větnamci do krytu deset”, zavře oči a začne počítat. Až řekne “Vidím!”, rozhlédne se a koho neuvidí, ten si počítá bod. Dalšími možnostmi je “kondor” (schovat se, aby nebyl vidět shora), “bomba” (vrhnout se k zemi a schovat hlavu), “povodeň” (vylézt někam do výšky podle toho, jaká povodeň “jde” – třeba 20 centimetrů, jeden centimetr nebo dva metry). “hurikán” zase znamená něčeho se pevně chytnout a při “deratizaci” všichni dělají hají na zádíčka a “všecky nožky hóre”. Při hře je vždy velká legrace a kluci pořád žadoní: “Kanyataro, řekni něco…”. Řeknu vám, že kluci se bavili, ale mě, chudáčkovi Destruktovi bylo v tom batohu skoro šoufl. Bodejť by né – vždyť kluci s batohem skákali za křoví nebo se mačkali za stromem, nebo batoh rychle shodili do trávy, když se běželi schovat.

Na louce pod Milínem kluci (i s Pipi!) zkoušeli zažít pocit létání a nosili se na rukou. O chvilku později Titton zjistil, že ztratil mapu, tak se pro ni kousek vracel. Ostatní zatím popošli o kus dál. Na dohled pod lesem byla chvilku přestávka – kluci měli v klanech úkol připravit dvě hůlky jako loket dlouhé, na jedné straně špičaté a zhotovit z nich vlajky. Druhý úkol byl opět v klanech nasbírat suroviny na čaj – to jsem se až divil, co všechno kluci vymysleli a našli. Zkusím to všechno vyjmenovat: ostružiny, bezinky, jeřabiny, hložinky, několik švestek, šípky, a taky čerstvé lístky kopřiv, ostružin a břízy. Pipi s náčelníkem na to dohlíželi, pokyvovali hlavami a také sbírali nějaké hložinky či co to bylo. Našli jsme taky pár brambor, tak jsme je pozvali na oběd.

Zašli jsme do lesa, párkrát jsme po lesní cestě odbočili vlevo a vpravo a s malou přestávkou u ostružinového království jsme za chvilku dorazili do dolíku s ohništěm – na naše dnešní tábořiště. Selmacas rozdělal oheň – povedl se mu na první škrtnutí zápalkou. Jen škoda, že si Selmacas nevšiml, že se oheň již rozhořívá a škrtl další zápalku. Mohl si splnit část jednoho základního Orlího Pera! Nebo, pokud by toto OP už měl, jednu z podmínek “Pěti šípů”. Ostatní zatím nosili dříví. Silák Nikita za pomoci Honzy přitáhli pořádnou kládu – někdy příště z ní můžeme udělat třeba lavičky kolem ohně.

Oheň se rozhořel a začali jsme vařit – nejprve čaje a pak oběd – šťouchané brambory s cibulkou a párkem. Nenápadně jsem ochutnal a hmmm – bylo to dobré – jak čaje, tak hamání! Potom jsme les rozdělili na dvě území a začalo se bojovat o vlajky. Každý klan i za pomoci dospěláka (Pipi pomáhala Modro-Žlutým, Kany Hnědým) zapíchl někde v území své dvě vlajky a po zahájení hry pátral po vlajkách soupeřů a zároveň se snažil hlídat svoje území. Na svém území byl hráč obráncem a chytal (chycený se šel oživit na označené místo a udělal 10 dřepů), na území protivníků se hráč stal útočníkem a musel se plížit a ukrývat, nebo utíkat jak o život. Byl to vyrovnaný boj….

Po hře jsme vymýšleli svůj název pro toto místo – nakonec byl odhlasován Nikitův návrh “Tábořiště v Temné Rokli”, protože tu díky stromům bylo šero i ve dne. Do vyhaslého a zalitého ohniště jsme podle staré trampské / skautské tradice umístili větvičku jako šipku, jakým směrem jsme odešli a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Opět jsme hráli “Větnamce” a dali jsme si i dva závody v běhu. Zpátky na slivickou faru jsme dorazili za šera.

Krátce nato si Tittona vyzvedl starší brácha a ostatní zatím začli hrát fotbálek za svitu baterky. Divil jsem se tomu skoro jak vy, ale kluci unavení nebyli. No ale o chvíli později po pohádce z “Devatero pohádek” jsme usnuli všichni jako miminka. Musím přiznat, že já, malý Destruktus, taky.

Neděle
Ráno jsme vyrazili k památníku 2. světové války. Cestou jsme hráli “Větnamce”, navíc jsme se schovávali, hledali jitrocel a podobně. Památník jsme důkladně prozkoumali i z netradičního pohledu – myslím, že nikdo z nás se předtím k památníku nedostal tak blízko, aby si vůbec mohl všimnout a pod rukou cítit kontrast hladkého a hrubého kamene. Byl krásný slunečný den – někdo se s chutí svalil bos do trávy, někdo byl (asi z toho krásného počasí) doslova na větvi.

Cestou zpátky na faru se pár snaživců dalo do běhu (asi chtěli natrénovat na VŠEBOJ – neboli Všestranného bojovníka) a pak objevili včelí hnízdo v dutině stromu.

Obědvali jsme vlastnoručně uvařenou rýži s masem, balili jsme si, uklízeli, mezitím jsme na hřišti hráli hry. Pár minut po třetí hodině jsme vyrazili na cestu do Příbrami. Ano, pěšky! Celých těch asi šest kilometrů. Jediný Roy prý jel kus cesty na motorce.

Víte, co si myslím? Že většina skautů (nejen v Příbrami) už na výpravy a na výpravách nechodí! Také málokdo spí někde v přírodě… Škoda. Nedávné mrazy tentokrát zahnaly do tepla i Mohawky, ale nakonec z toho byla pěkná výprava.

Jedno musím přiznat: i dnešní “kluci od Mohawků” jsou dobrá parta. Občasná nedorozumění se stávají i mezi dobrými přáteli – a právě uznat svou chybu a omluvit se, to chce “celé muže”. 🙂 Takže příště jedu zas. Ale sportovat se mi nechce, tak až někdy jindy!

Jé vidíte, málem bych zapomněl na Všejima! Své skautské jméno dostal proto, že během výpravy pořád něco konzumoval – chleba s něčím, zelenina a když právě neměl něco s sebou, kousal třeba stébla trávy. No a vidíte, jak je zdravý! Musím se pak v klubovně podívat do knížky, co se dá všechno v lese jíst! A víte, že dnes to byla Všejimova první výprava, kde s batohem ušel několik kilometrů?

Tak to je pro dnešek opravdu vše!
Ahoj, váš Destruktus