Indiánské roucho: co to je a jak na něj

Tento článek se zabývá tématem indiánských rouch – co jsou, k čemu jsou a jak se vyrábí. Je tak určen primárně nováčkům, kteří činnost u nás teprve začínají, a jejich rodičům.

Indiánské roucho je slavnostní oděv (na způsob ponča), který používáme při sněmech a dalších významných událostech indiánského rázu. Jeho historie se v naší zemi začala psát v druhé polovině minulého století, kdy ho začaly vyrábět a používat původně pražské oddíly, které se začaly věnovat woodcraftu.

Woodcrafterská myšlenka a zvyky k ní vázané (plnění orlích per, táboření v týpí a právě a výroba rouch) se pak šířila do dalších měst a oddílů a k nám, Mohawkům, se dostala na konci 90. let. A proto i my jsme si začali vyrábět vlastní roucha a přenášet na ně dokázané činy a vlastnosti, které nám jsou blízké.

Proč je používáme

Může se nabízet otázka, a možná si ji při výrobě položíte, jaký má výroba a používání rouch smysl. Odpovědí může být více, ta hlavní je, že jde o symbol. Stejně jako kroj, uniforma nebo třeba i oblek nastavuje pravidla události, na které se používá a dodává jí na určitém puncu. O nositeli/ce pak prozrazuje, jaký/á je nebo co má za sebou, tudíž je to i nějaký idenfikační prvek.

S tím souvisí i to, že výroba roucha je možností do prostoru přenést kus sebe a kreativně to ztvárnit. Výroba totiž nemusí být nucená, ale naopak může jít o příjemné zpestření činnosti, tím spíš pokud se vyrábí ve vícero lidech na nějaké akci. Jelikož každý má roucho jiné, je každé jedinečné a originální. Roucho může dobře tvořit osobní i oddílovou historii.

A když už roucha používáme, mají i praktický význam. Kromě toho, že je na táboře míváme pod sebou jako jednu vrstvu, u ohně mohou nahradit deku, což se někdy hodí i při letním večeru.

Z čeho se skládá

Hlavní část roucha tvoří delší kus látky nebo deky zvolené barvy, která má uprostřed díru na hlavu (hlavní část může být jeden delší kus, nebo sešité dva kratší).

Po podélných okrajích jsou zpravidla z obou stran lemovky podle barvy rodu, do kterého člověk přišel jako nováček (vyjadřuje tak rodovou příslušnost, která je na celé oddílové stezce stejná).

Oděv by ale nebyl kompletní bez znaků na něm našitých. Ty mluví o jeho majiteli/ce a již při pohledu na roucho by měla být viditelná nějaká legenda. Jaký člověk je a za čím jde.

Je potřeba podotknout, že podoba roucha i znaků se může lišit podle věku i zkušeností. A nemyslíme si proto, že nováček, který je u nás krátce, musí mít hned krásné roucho s kompletní legendou. Je to i určitá cesta a postupné sbírání zkušeností.

Roucho může být vytvořeno na vícero způsobu a i základní tvar látky se může lišit podle preferencí. Proto je možné narazit třeba na tzv. andělské roucho, které je širší a zaoblené okolo ramen a u nás ho má např. náčelník Samotář. Jiným typ roucha se naopak může pomalu zužovat směrem k nohám. Výroba roucha má samozřejmě svá pravidla, ale není dán jediný možný způsob.

Jak na jeho výrobu

Na počátku, předtím, než se začne měřit nebo stříhat, je potřeba si na papíře vytvořit návrh roucha. Tomu se občas věnujeme v rámci nějaké akce, ale samozřejmě je možné na něm zapracovat i doma a pak jen přinést ukázat (než se začne vyrábět, je třeba mít roucho schválené někým z Náčelnictva, aby splňovalo všechny potřebné podmínky).

Ideální je si na papír nakreslit dva obdélníky (přední a zadní stranu), vyznačit na něm barvu hlavní a lemovek a na to začít kreslit znaky. Jejich podoba je inspirována indiány, ale lze se od ní odchýlit a vytvořit si vlastní znak (např. z přezdívky). Na roucho se však nedávají písmena ani čísla, ale vše se zpracovává pomocí symbolů.

Inspiraci je možné najít v knížkách, které máme v klubovně nebo na fotkách, kde jsme v rouchách. Zároveň s tím rádi poradíme i pomůžeme.

Hlavní, osobní znak bývá zpravidla na hrudníku, dolů poté směřují další znaky, které dohromady dávají legendu. Další znaky mohou být zezadu a malé symboly také na lemovkách (např. podoba rodového nebo jiného zvířete).

Poté je třeba sehnat látku. Samozřejmě můžete využít vlastní materiály nebo zdroje, ale spoustu jich máme v klubovně a průběžně je doplňujeme, takže když bude hotový a schválený návrh, rádi vám poskytneme materiál.

Začne se naměřením, vystřižením a případnou úpravou (zapošití, zarovnání, vytvoření otvoru na hlavu) hlavní části. Co se týče délky, roucho by mělo končit mezi koleny a kotníky, aby se táhlo po většinu těla, ale dalo se s ním bez problémů chodit. U mladších a menších se může udělat téměř k zemi, aby vydrželo delší dobu. Počítá se s tím, že až člověk vyroste udělá si roucho druhé (sposuta starších Mohawků tak má již druhé roucho – první si udělali na začátku své cesty jako mladší, o tři čtyři roky později se poté pustili do většího a propracovanějšího). U dětí také mohou být trochu širší, aby i při růstu jim kryly ramena.

Poté se na ni přišijí lemovky, které mají šířku několik centimetrů. Zatímco u hlavní části se ztratí, pokud je někde trochu širší nebo užší, lemovky by měly být co nejrovnější, protože různá šířka tam může být znatelná. U lemovek i hlavní části je dobré si pečlivě naměřit a naznačit rozměry, k čemuž poslouží pravítko a křída (dělají se i speciální na látku) nebo fixa (u té to ale pak již nejde smazat). Na udělání přímky je nejlepší nějaká laťka, se kterou můžete udělat relativně rovnou čáru i několik desítek centimetrů.

Poslední a asi nejhezčí část výroby, která však také zabere určitý čas, jsou právě znaky. Ty se mohou začít dělat až v této fázi nebo mohou být připraveny již z dřívějška. Při jejich náčrtu je třeba co nejvěrněji dodržet jejich podobu z návrhu (pravdou je, že není striktně třeba se vždy řídit předlouhou v knížce, někdy se hodí trochu jiné zobrazení daného symbolu, ale je dobré to mít prokonzultované). Na některé znaky máme v klubovně předlohu na čtvrtce, kterou stačí obkreslit a výroba je tak jednodušší a daný symbol navíc mají totožný všichni v oddíle.

Může být těžké se rozmyslet, jaké znaky vlastně na roucho dát. Právě k tomu slouží zmiňovaná tlustá knížka, která nabízí nejen souhrn všech symbolů (viz obrázky níže), ale také význam barev pro indiány a především soubor desítek rouch, které v minulosti hrdě nosili bojovníci a bojovnice mnoha oddílů z různých končin naší vlasti.

Na hrudi bývá osobní znak symbolizující jméno (přezdívku člověka), na které navazuje legenda – jaký člověk je, kam jde, čeho chce dosáhnout. Může tam být zobrazeno rodové zvíře, nějaká důležitá vlastnost nebo hodnota. Často se používají znaky jako cesta (tři pruhy pod sebou), vysoký cíl (hory), radost (okřídlené srdce) apod. Každé roucho je originální, protože má specifickou skladbu znaků a legendu. Nebojte se dát dohromady znaky, které se třeba nepoužívají tak často, ale cítíte k nim nějaký význam. Podstatné je, aby se roucho líbilo vám a vy jste se v něm cítili dobře a přirozeně.

Znaky je dobré si připravit všechny najednou (resp. ty, které aktuálně vím, že tam budu mít), poskládat je na roucho, přišpendlit a pak teprve začít šít. Nestane se pak, že nějaký znak umístíte vedle nebo špatně.

Výroba roucha nemusí být jednorázový proces, může trvat delší dobu a roucho se může průběžně vylepšovat (někdo si třeba na zadní stranu každý rok přišije týpí za absolvovaný tábor). Ale při jeho výrobě je dobré mít vymyšlenou alespoň základní legendu.

Po dokončení nezbývá, než roucho vzít na sebe a předvést se s ním při nějaké vhodné příležitosti.

Na co si dát při výrobě pozor

1) Neuspěchat výrobu. Je dobré, aby nováček začal s rouchem v řádu měsíců po příchodu, ale záleží na časových možnostech. Zároveň nechceme, aby se vyrábělo za každou cenu, pokud člověk není rozhodnut, jak by mělo vypadat. Lepší je nějaká roucha vidět, vyniknout v činnosti a poté se rozhodnout, k jakým barvám a symbolům mám nejblíže.

2) Kvalita látky. Není dobré používat nepřirozené a „umělé barvy“, které v přírodě moc nenajdete. Indiáni je nepoužívali a ani na výrobu rouch se příliš nehodí. Stejně tak málo kvalitní a umělé deky, které se natahují, mohou přinést dost škody, jelikož roucho (nebo i znaky, ale ty s menší pravděpodobností) postupně změní tvar. Deky i látky k použití máme v klubovně a je možné i objednat další, nemusíte si tedy zajišťovat vlastní.

3) Šití správnou stranou. Pokud při výrobě znaků používáte fixu, dejte pozor, aby při šití směřovala dovnitř a nestalo se, že budete mít poté na rouchu vidět čáry, které tam zbyly z výroby roucha.

Význam barev

Symbolika barev obřadních rouch i znaků na nich je převzata z tradic prérijních indiánů. Význam barev se liší v každé kulturní oblasti na zemi, stejně jako jazyk. V některých zemích je černá barvou smutku, v jiných naopak barvou radosti a podobně bychom mohli rozebrat symboliku všech barev. My se zaměříme na všeobecně vžité významy.

• Modrá – obloha, modravé dálky, voda
• Žlutá – slunce, štěstí, věrnost, stálost
• Černá – radost, stín, obřadní barva
• Červená – oheň, krev, krása, život
• Bílá – čistota, ušlechtilost, něžnost, oblaka
• Hnědá – země, dřevo, práce
• Zelená – příroda, léto, hledání, nezkušenost, hojnost

Další barvy prérijní indiáni nepoužívali, ale zejména dívky, si je občas volí jako podkladovou barvu roucha (oranžová, fialová, růžová, šedá, tyrkysová…). Zároveň černá a bílá podkladová barva je vyhrazena pouze pro ohnivce, proto si ji také nejde zvolit (na lemovky nebo znaky to možné je).

Závěrem

Roucho je pěkný doplněk, který dává možnost na oděv přenést své já a dělá naše fungování malebnější. Jeho výroba sice není nejjednodušší, ale určitě stojí za to a výsledek může sloužit mnoho let. Děkujeme za pomoc vás, rodičů, při výrobě, zároveň jsme vám k dispozici pro konzultace nebo i pomoc. Jenom bohužel není v našich silách vyrobit kompletní roucho s každým.

Každé roucho je originální a těšíme se, jaké nové legendy v nejbližším čase osvítí slavnostní oheň.

Další informace a inspiraci lze nalézt v Knize obřadních rouch, kterou máme v klubovně, a dalších publikacích, o roucho se dá přečíst také třeba zde: https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php/U%C5%BEivatel:Tuwanakha/_Ob%C5%99adn%C3%AD_roucho