Mohawkové na vodě

aneb

Vodácká činnost kmene Mohawk v roce 2015

  V roce 2015 jsme navázali na naší oddílovou historii a snažili jsme se více věnovat vodáctví. Našemu nadšení a snažení však ne vždy odpovídalo počasí.

Tak třeba výprava na Berounku 22. až 24. května

byla plánovaná jako výprava Kmenové rady a měli jsme odjet na celý víkend. Rozhodli jsme se vzít na výpravu všechny snaživé členy a ne jen KR, takže se nás zúčastnilo celkem 5 – Kanyatara, Roy, Selmacas, Imnu a nadšený nováček Seal. Bylo zataženo a na víkend byla špatná předpověď, tak jsme v pátek jeli do Solenic, abychom si vyzkoušeli jednu z nových lodí – raftů od Gumotexu. Byl to dobrý nápad – projížďka po Vltavě s výhledem na okolní skály nás bavila tak, že jsme si proti proudu zajeli až pod přehradu. To dá rozum, že jsme dojeli jen na dohled, přímo pod přehradou je docela proud… Vyzkoušeli jsme si odrážení od břehu i přistávání a pádlování. Největší zájem byl tradičně o kormidlování. Ne vždy jela loď, kam chtěl kormidelník, ale byla to zábava. Večer jsme ještě obhlédli přehradu a vrátili jsme se do klubovny.

V sobotu jsme vyrazili na Berounku. V tomhle počtu se dalo jet autem, takže jsme u Dolanského mostu byli za něco málo přes hodinku. Než Kanyatara zaparkoval auto ve vsi, kluci zatím nafoukli člun a začali nakládat bagáž. Když se Kany objevil na druhé straně řeky, chtěli ho kluci vyzvednout lodí, ale nedařilo se, tak se náčelník musel přebrodit… 🙂 Věci, oblečení a boty jsme si dali do loďáků, abychom si je nezmáčeli, připravili jsme si házecí pytlík a vyrazili jsme.

Cestou jsme měli několik zastávek – nejprve jsme se zastavili na etapu dlouhodobé hry Robinson Crusoe s názvem Ztroskotání, na druhé zastávce jsme vařili oběd, přistávali jsme i před každým jezem, abychom ho obhlédli. Na jednom jezu jsme loď spustili (vodáckou hantýrkou „koníčkovali“), jinak všechny ostatní jsme přenášeli. Sjet se nedal žádný jez – jen jedny malé peřeje. Skončili jsme kolem šesté u přívozu Darová, kde kluci svačili a postupně balili a Kanyatara došel pro auto. Cestou zpátky do Příbrami jsme jeli přes Plzeň. Naštěstí v klubovně nás již čekala teplá večeře, kterou nám uvařila Pipi, tak jsme se najedli a hajdy do hajan…

V neděli jsme znovu rozbalili loď, aby pořádně vyschla a také byly na programu dvě etapy Robinsona. V první etapě si měl Robinson vykopat studnu (v klubovní zahradě jsme jako o život okopávali pařezy) a v druhé etapě jsme získávali sůl z mořské vody. Třetí etapou pro Seala a Selmacase byl „Vzkaz v lahvi“, protože se nezúčastnili akce „Ukliďme Česko“, kde jsme etapu uvedli a Roy s Imnuem si ji hned splnili. A co bylo úkolem? Utěsnit „nalezenou“ lahev čímkoli přírodním, aby do ní nenateklo, nepotopila se a vzkaz v ní se nerozpustil…

Druhou letošní výpravou na vodu byla Vltava 12. – 14. června.

Na tuto výpravu shodou okolností vyrazili jen Kanyatara, Pipi a Roy. Byla naplánovaná Vltava a mělo se jet vlakem, ale
v tomto počtu lidí jsme váhali, zda výpravu nezrušit. Ale zůstat doma? To ne! Tak Kanyatara ještě vytiskl informace o jezech, nasedli jsme do auta, ještě jsme po Příbrami posbírali bagáž a loď a po sedmé hodině se vyráželo z Příbrami. V Českých Budějovicích jsme dokoupili zásoby a několik kilometrů za Budějovicemi jsme se utábořili. V noci nás budili štěkající srnci, jinak se spalo dobře. Hned ráno po snídani jsme vydali na další cestu a dorazili jsme do Vyššího Brodu. Tady začala teprve ta správná voda. Sluníčko pálilo, voda byla příjemně studená a (oproti Berounce před měsícem) tekla, jezy byly sjízdné, pitnou vodu jsme chladili za lodí… Pohoda. Večer to chvilku vypadalo na bouřku, ale mraky se roztrhaly a ani nekáplo, tak jsme ani nevyzkoušeli náš přístřešek. Večer bylo na programu vaření večeře a při něm další etapa. Robinson při ní našel sekerku z vraku lodi a protože měla zlomené topůrko měl jeho zbytky odstranit (vypálit) a v budoucnu pak vyrobit nové (psssst, to přijde na řadu až na táboře).

V neděli jsme ve stejném duchu za občasného chlazení ve vodě pluli až do Českého Krumlova, kde jsme putování po vodě ukončili. Pipi s Royem balili loď a Kanyatara se svezl zpátky do Vyššího Brodu pro auto. Cestou domů jsme se zastavili ne večeři – chutná pizza byla odměnou za pěknou, ale náročnou výpravu.

Táborové (ne-)putování

Letošní tábor byl naplánován takto: první týden jsme měli být na louce na klasickém táboře v týpí a druhý týden mělo být vodácké putování. Protože nás bylo málo (pět dětí a dva dospělí), uznali jsme za rozumnější, že nám místo tábořiště bude domovem chata poblíž jihočeské vesnice Myštice. Týdenní vodácké putování mělo být nejdříve na Ploučnici, potom na Berounku a jak vody díky suchu postupně ubývalo, nakonec na Vltavu. Nicméně několik dní před odjezdem do Vyššího Brodu byly předzvěsti meteorologů nepříznivé. Mělo se znatelně ochladit a začít pršet, takže došlo opět ke změně a na vodu jsme jeli jen na jeden den (na Otavu – na vodě jsme jeli hradu Zvíkov a zpět a plavbu nám zpestřovaly kolem projíždějící „parníky“).

Během celého tábora jsme na lodích dováděli na rybníce Labuť během vodních radovánek. Probíhaly vodní bitvy, skákali jsme do vody, zkoušeli převracet raft a zase do něj nalézt zpátky. Na divokou vodu je třeba umět i takové věci a na ní snad za nějaký čas vyrazíme, ale to už letos rozhodně nebude…

Vodáctví se Mohawkové věnují již řadu let, ale letos si díky podpoře Města Příbrami mohli pořídit dva rafty, házecí pytlíky a několik lodních pytlů. Děkujeme!

Dodatek pro zloděje, pobudy a nenechavce:

Kde je klubovna Mohawků je celkem dobře známo (a dá se to i vygůglit). Ale po několika vloupáních a několika dalších pokusech o ně v naší klubovně žádné cenné a drahé věci nenecháváme, takže ani nové lodě tam nenajdete… 😛 Ani tam nemá cenu lézt!

František Máška – Kanyatara
náčelník Kmene Mohawk